Listopad 2010

Přeju si..

6. listopadu 2010 v 15:07 | Puccini |  Mé povídky

Přeju si..


Každý den chodily rodiče s nadějí do nemocnice. S nadějí že stav šestnáctileté dcery Mariny trpící oztroušenou sklerózou nabral konečně lepší směr.Každý den zde chodily davy příbuzných a přátel, kteří chtěli Marinu rozveselit, nebo potěšit drobným dárkem. Vše se motalo kolem ní. Nebylo nikoho, kdo by se na rodinném setkání toužil bavit o něčem jiném než o ,,chudince malé Mariny´´. Marina byla nejen chytrá, ale i neobyčejně krásná.Hnědé lokýnky rámovaly andělský obličej a pod jejíma velkýma modrýma očima by roztál i kámen. Těšila se velké pozornosti všech dospělých.

Nikdo si však už nevšímal, koho každý den vyzvedávaly po práci ve škole rodiče a chodili na návštěvu do nemocnice.Dvanáctiletá sestřička Sandra, která vždy jen tak smutně z kouta pozorovala svýma zvláštníma zelenýma očima, které vykukovaly zpod havraních vlasů, dění kolem Mariny.Pokaždé když se Sandra koukala na svou sestru Marinu která byla obklopovaná svou rodinou a přáteli.Hned odešla na záchod zamkla se a nevylezla do té doby, dokud návštěvní hodiny skončily.Sandra velice měla ráda svou sestru ale stálých dva roky žila Sandra v samotě.Nikdy nic neříkala. Jen když o ní někdo náhodou zakopl a prohodil, že by měla být hrdá na svou sestru za to, že to všechno takhle zvládá, mlčky přikývla, ale v její malé hlavičce se honily úplně jiné myšlenky.Nechtěla přece tak moc. Jen aby si někdo jiný než rodiče vzpomněl na její narozeniny, aby si někdo všiml jejího hudebního nadání, nebo se jen optal, jak se má a hlasitými výkřiky oznamoval jak vyrostla. Nechtěla být přece středem pozornosti, chtěla jen tak málo, ale přece jen bylo rodičům vždy za těžko vyslechnou si jí, když se jako vždy bavili o Marině. Nebylo to však tím, že by měli mladší dceru méně rádi, ona to tak však nebrala.

Blížil se čas Vánoc a Sandra se jako vždy v tomto období stáhla ještě víc do sebe, než jindy.Zamykala se každý den v pokoji kde probrečela celičkou noc.Jednoho dne se všichni bavili, co koupí na Vánoce. Maminka se s milým úsměvem na rtech, který Sandra tak tolik milovala, otočila na mladší dceru a zeptala se: ,,A copak si ty budeš přát na Vánoce?´´ Sandra na ní zamyšleně pohlédla.A svým smutným něžným hláskem pravila ,,Přeji si to co má Marina, oztroušenou sklérozou.

Bólí to...

6. listopadu 2010 v 14:20 | Napsala: Denni Puccini |  Můj deník

Znáte to,...?

Znáte to, když jste do někoho hodně moc zamilovaný?
Znáte to, když on Vás nechce a vy po něm toužite ještě víc?
Znáte to, když koukáte na jeho fotky, ale víte že ho nikdy mít nemůžete?
Znáte to, když zjistíte nebo vidíte že je s nákou holkou, tak hned žárlite a chce se Vám řvát?

Já ANO!

Je to nejtěžší věc v mém životě..Ale co teď s tím mám dělat? To mi koluje poslední rok v mé hlavě a na nic jiného každou chvíli, hodinu, minutu, sekundu..nemyslím. Možná jsem ještě malá, ale co?! Každý si to prožil nebo prožije. Každým dnem se ptám všimne si mě? Řekne mi něco?.. Ne! Vím že můžu jen stále čekat a vím moc dobře, že se to nestane, protože já z krátka nemám štěstí v ničem. Má rád holky toho typu, který chodí po discotékách. Na obličeji mají tuny make-upu a nosí trička z velký výstřihem. Pokaždé když vstoupí do místnosti, běhá mi mráz po zádech, jako by mě nedržela na Zemi žádná gravitace, začínám panikařit, bojím se že něco zvorám ale zároveň se cítím nádherně když můžu sedět vedle něho letmo se ho dotknout. Myslím že se tak cítí každá holka. A já Vám budu držet palce, aby jste byli silné.

Klečicí chlapec

5. listopadu 2010 v 19:06 | Puccini |  Fotím
To je moje nejoblíbenější fotka. Teď jdu kolem toho to chlapce, zastavím se a hned jsem do ruky musela vzít foťák. Miluji tu fotku !